Člověk se po celý život učí proto, aby mohl zapomínat... ( autor )

Referát - Johan Sebastian Bach

1. května 2006 v 12:41 | Ing. Ladislav Novák -prameny |  Referáty - Hudební výchova
Johan Sebastian Bach
Městečko Eisenach v Durynsku se 21. března 1685 stalo rodištěm Johanna Sebastiana Bacha. Jeho otec Johann Ambrosius, tam byl dvorním hudebníkem. První zkušenosti ve hře na klávesové nástroje a na housle získal u svého otce. Jenže otce ztratil v deseti letech, a protože mu matka také zemřela - ještě o rok dříve, ujal se ho starší bratr, který již byl ženatý a varhaničil v Ohrdrufu.
V novém domě pokračoval Sebastian ve studiu. Když mu bylo patnáct let, musel již začít vydělávat. Odešel do Lüneburgu, kde působil v chlapeckém sboru jako zpěvák. Takové sbory byly tenkrát obvyklé ve většině chrámů. Po ztrátě chlapeckého hlasu musel sbor opustit. Členové rodiny Bachů, působících v durynských městečkách a obcích, měli pěkný zvyk. Udržovali vzájemné rodinné vztahy a jednou v roce pořádali svůj sjezd. Přátelské vztahy měly tu výhodu, že jednotlivý členové se navzájem upozorňovali na uprázdněná místa. Tímto způsobem se dověděl o varhanickém místě v Arnstadtu.
Poněvadž však chrámové varhany nebyly ještě dostavěny, vydal se do Výmaru, kde se stal dvorním hudebníkem. Ve Výmaru nezůstal Bach dlouho. V srpnu roku 1703 nastoupil jako varhaník v Arnstadtu. Ve svém povolání se snažil neustále zdokonalovat. Byl neobyčejně pracovitý, studoval a trpělivě opisoval díla cizích mistrů, takže mu neušlo, co kde bylo v hudbě nového.
Postupem času si Bach brzy získal pověst výborného virtuosa a improvizátora ve hře na varhany a cembalo. Jako by si ani nebyl vědom svého mimořádného nadání. Tvrdil, že kdyby každý tolik a tak vytrvale pracoval, byl by stejně dokonalý. Bach byl varhaníkem také v Mühlhausenu, ale nevydržel tam déle než rok. Dočkal se tam však jednoho úspěchu, jakých za svého života mnoho neužil: prvého vytištění jedné ze svých skladeb.
Po Mühlhausenu opět Výmar; mladý umělec tam nastoupil do služeb vládnoucího vévody jako houslista i jako varhaník. V době tamějšího pobytu horlivě komponoval. Seznamoval se blíže s italským hudebním uměním, které na rozhraní 17. a 18. století rozkvetlo novým květem. Seznámení s italskou hudbou podnítilo pochopitelně Bacha k vlastní tvorbě podobných forem.
Jeho všestranné umění nezůstalo nepovšimnuto, v roce 1714 byl povýšen na koncertního mistra. Ctižádost mladého muže měla však vyšší cíle: byl by se rád stal kapelníkem. Když se toto místo později uvolnilo a vévoda pro něj vybral jiného hudebníka, cítil Bach, že mu bylo ukřivděno. Jeho žádost o okamžité propuštění vyvolala prudký konflikt s vévodou.
Rozhořčený Bach svou žádost neodvolal a odešel. Nové působiště nalezl opět u dvora, ve městě Köthenu. Na tomto místě se Bach věnoval hojně cembalu. Napsal anglické suity, Francouzské suity a obsáhlou sbírku preludií a fug ve všech tóninách. Doba Bachova působení v Köthenu dala vzniknout také jiné než instrumentální hudbě klavírní. Jsou to slavné Sonáty pro sólové housle a Sonáty pro sólové violincello. Ale dobrá doba skončila, jakmile se vévoda oženil.
Jeho manželka neměla pro hudbu porozumění a vévoda změnil své zájmy a přestal se o Bacha zajímat. V květnu roku 1723 nastoupil Bach své poslední a nejdelší zaměstnání, tomášský kantorát v Lipsku. Lipsko bylo už tenkrát hudebním střediskem a chlapecký zbor kostela sv. Tomáše byl významný.
Už za Bachova života se doba pozvolna přikláněla ke tvorbě jednodušší, melodičtější a poslechově snáze přístupné. Skladatel těžce nesl tento obrat a zůstal věren svému slohu. Nezmínil jsem se téměř o Bachově soukromém životě. Víme toho jen velmi málo.
Byl dvakrát ženatý, podruhé s Annou Magdalenou a měl dvacet dětí. Z jeho synů se čtyři stali proslulými hudebníky. Byli to Wilhelm Friedman, Carl Philipp Emanuel, Johann Christoph a nejmladší Johann Christian.
Z Bachovi tvorby je mnoho nenávratně ztraceno. Bach byl za svého za svého života ceněn jako výborný varhaník, ale nebyl uznávaným a slavným skladatelem. Když roku 1750 zemřel nevěnovala tomu veřejnost žádnou pozornost.
Dnes platí Bach za jednoho z největších hudebníků vůbec, jeho dílo je pevným základem, na němž budují další generace své umění. Dílo Chrámové kantáty: Matoušovy a Janovy, Vánoční oratorium, Mše h moll. Skladby varhaní: preulidia, toccaty, fugy, fantazie a chorální předehry.
Skladby klavírní: anglické suity, francouzské suity a party. Komorní sonáty pro sólové housle a violoncello: Braniborské koncerty. Z našeho pohledu byl Johann Sebastian Bach velikánem, který ve svých skladbách shrnul a uzavřel celou epochu hudebního vývoje nazývanou dnes baroko.
Není jediným skladatelem tohoto období, který je takto hodnocen. Podobně shrnující a zásadní dílo vytvořil Bachův krajan Georg Friedrich Händel. Oba skladatelé neměli společný jen původ. Narodili se ve stejném roce (1685) a i závěr jejich života byl ironií osudu obdobný - oba oslepli a zemřeli na následky operace anglic kého "okulisty" Johna Taylora. Jejich životní osudy jsou však rozdílné a i jejich skladatelské odkazy se spíše doplňují, než by se vzájemně překrývaly.
Bach nenapsal ani jednu operu. Ve skromných poměrech německých zámeckých kapel k tomu ani neměl příležitost. V centru jeho tvorby stojí díla duchovní, zejména kantáty, kterých se dochovalo přes dvě stě.
Neméně významné jsou však Bachovy skladby pro klávesové nástroje, varhany nebo cembalo; již jsme se zmínili o tom, že ve své době byl více uznáván jako varhaník. Důležité jsou také jeho skladby komorní a orchestrální, k těm nejslavnějším z nich dnes patří právě Braniborské koncerty.
Braniborské koncerty i ostatní Bachova koncertantní díla vycházejí spíše z tradice benátské, kterou reprezentují skladatelé Antonio Vivaldi a Tomaso Albinoni. Bach zemřel jako vážený lipský kantor, jeho dílo však bez výjimky upadlo v zapomnění.
Skladby z otcovy pozůstalosti zdědili synové, jen část z nich se však dochovala dodnes. První knihu o Bachovi, která byla znamením počínajícího zájmu o mistrovo dílo, napsal a v roce 1802 v Lipsku vydal Johann Nikolaus Forkel. Příznačné je, že neměl ani ponětí o existenci sbírky koncertů, které později další bachovský badatel Philipp Spitta nazval Braniborskými.
Skutečným zlomem v zájmu o Bachovo dílo však bylo až provedení Matoušových pašijí Felixem Mendelssohnem-Bartholdym v Berlíně v roce 1829. Přestože od té doby už uplynulo mnoho vody, dílo Johanna Sebastiana Bacha objevujeme dodnes.
Spoustu referátů najdete na našich školních stránkách www.zstrebivlice.blog.cz nebo na www.pokushistory.blog.cz
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama